Mluvit do dění ve firmách

Kateřina Smejkalová v dnešním dílu letního seriálu popisuje, jak by se život v naší zemi proměnil k lepšímu, pokud by se zásadně rozšířily kompetence zaměstnanců a zaměstnankyň rozhodovat o podnicích, v nichž pracují.

Stávající situace ve firmách u nás naprosto nedoceňuje fakt, že na jejich výsledcích se pracující podílejí minimálně stejnou měrou jako jejich vlastníci a investoři. Vždyť co by byl sebelepší byznysový plán bez těch, kteří investují každý den třetinu svého času, aby ho svými znalostmi a zkušenostmi přivedli k životu, co by se vyrobilo na sebedražších výrobních linkách, když by je nikdo neobsluhoval?

Pracující by tedy měli mít možnost mluvit daleko víc než nyní do toho, jak bude vypadat běžný provoz ve firmě, i do jejích zásadních strategických rozhodnutí. Jde totiž koneckonců o osud i jejich investice – totiž jejich času, úsilí, know-how a mnohdy i zdraví. Mohli bychom dokonce polemizovat, zda tato investice neváží víc než investice peněz nebo jednoho dobrého nápadu.

Rovnoprávné spolurozhodování zaměstnaných je tak tedy jednak otázkou elementární spravedlnosti, vedle toho ale i otázkou demokracie. Po roce 1989 jsme u nás s velkou slávou ustavili demokratické zřízení a po totalitní zkušenosti si na něm minimálně formálně velmi zakládáme. Zavádění demokratických principů se ale jaksi zastavilo před branami firem – tam naopak platí bezohledný diktát nejsilnějšího, pro který by se mnohdy hodilo ze všeho nejspíš označení tyranie, a málokomu na tom přijde něco divného.

Zaměstnanci vědí nejlépe
Koho nepřesvědčí hodnotové argumenty – studie ze zemí s rozsáhlými spolurozhodovacími kompetencemi zaměstnanců a zaměstnankyň ukazují řadu pozitivních efektů tohoto uspořádání. Lidé méně mění práci, vykazují větší spokojenost s pracovními podmínkami, jsou méně nemocní. To samozřejmě přijde k dobru firmám a tím i celému hospodářství. Není náhodou, že jednou z těchto zemí je i ekonomicky silné Německo – jak si to asi vysvětlují všichni, kteří argumentují, že větší práva pracujících rozhodovat o dění v podniku vedou jen k tomu, že si prosadí méně pracovat a více vydělávat, a tím brzdí konkurenceschopnost firem a prosperitu země?

Hands-1923185_960_720Zaměstnaní s právem spolurozhodovat cítí za firmu větší odpovědnost, jsou loajálnější a mívají víc na zřeteli její dlouhodobý prospěch. Foto Pixabay

Opak je zdá se pravdou. Zaměstnaní s právem spolurozhodovat cítí za firmu daleko větší odpovědnost a jsou loajálnější, mívají více na zřeteli její dlouhodobý prospěch a často tak korigují rozhodnutí akcionářů orientovaná spíše na krátkodobý zisk (zřejmě i proto se spolurozhodované firmy chovají ekologičtěji), přispívají svými vhledy do každodenního fungování firmy, které management prostě mít nemůže, které jsou ale kupříkladu při zavádění nových procesů stěžejní pro jejich úspěch.

Když v Německu mluví o digitalizaci hospodářství, jedna z hlavních věcí, na které spoléhají, je právě spolurozhodování – zaměstnaní mají totiž právo spolurozhodovat i o tom, jaké nové technologie budou zaváděny. V Německu tak mají záruku, že se nestanou oběťmi překotného vývoje zohledňujícího jen zisky, ale že bude i humánní a udržitelný – a koneckonců zároveň i efektivní. Kdo umí říct lépe než pracující, kde v pracovním procesu dává smysl zavedení jaké technologie?

V České republice je opravdové spolurozhodování, tedy možnost pracujících uplatnit právo veta, definováno velmi úzce. Vztahuje se pouze na výpověď odborovému funkcionáři či funkcionářce a několik dalších velmi specifických situací. Některé další typy změn je pak zaměstnavatel povinen s odbory projednat (jejich souhlas ale není pro jejich provedení potřeba) nebo je o nich pouze informovat.

V dozorčích radách podniků s počtem zaměstnanců nad 500 sice budou nově z jedné třetiny zastoupeni pracující, to je ale opatření, které jim samozřejmě nedává o moc víc než právo si vyslechnout, co se projednává. O spolurozhodování nemůže být řeč. Pravomoci nad tento rámec mají sice odbory možnost vyjednat v kolektivních smlouvách, to ale nelze považovat za dostatečné.

Cílem není jen zisk
Co bychom tedy potřebovali, by bylo masivní rozšíření pravomocí podnikových odborových organizací mluvit do dění ve firmách, tedy podstatné navýšení závazně definovaných otázek a změn, na kterých by zaměstnavatelé se zástupci pracujících museli dosáhnout dohody. S tím by měla jít ruku v ruce povinnost zaměstnavatele uvolnit pro tuto činnost dostatečný počet odborářů a odborářek, aby ji mohli zastávat opravdu odpovědně. Zaměstnanecký podíl na složení dozorčích rad by pak měl být poloviční s právem veta.

Vedle politiky bychom tak konečně dosáhli jisté demokracie i v hospodářství. A změny k lepšímu by se u toho nemusely zastavit – když bychom si jednou zvykli na představu rovnoprávného spolurozhodování pracujících jako něčeho legitimního, mohli bychom se posunout dál k rozvoji sociálního podnikání a rehabilitaci družstevnictví a dalších forem podnikání se zaměstnaneckým podílem. Zkrátka všech forem hospodaření, kde primárním cílem není zisk, ale právě rozvoj komunity.

Kateřina Smejkalová

Zdroj: http://denikreferendum.cz/clanek/25847-mluvit-do-deni-ve-firmach