Setkání delegátů Sjezdu Pardubického a Královehradeckého kraje s čelními představiteli ČSSD

16992235_978457632288849_2341729096968108590_o

Páteční večer 24.2.2017 delegáti Sjezdu z Pardubického a Královehradeckého kraje zavítali do Hotelu Zlatá Štika, aby se zúčastnili setkání s předními představiteli ČSSD. Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, ministr vnitra Milan Chovance, ministr pro lidská práva a legislativu Jan Chvojka a Petr Dolínek společně s Janem Birkem hovořili s delegáty o nadcházejícím Sjezdu ČSSD a především o budoucím směřování politiky ČSSD.  Foto: Pavlína Mazuchová

16903291_1262756163802485_8255482649891628180_o

17017087_978457628955516_733022405196667823_o

16836194_978457758955503_4405769238045057011_o 16939670_1262756583802443_4439138416661183278_n

Slavnostního zahájení VII. Akademie sociální demokracie 2017

O víkendu se předsedkyně MO Březová nad Svitavou Jana Povolná účastnila slavnostního zahájení VII. Akademie sociální demokracie 2017.16903589_1764212293604150_8852755608213051340_oFotoreportáž ze slavnostního zahájení VII. Akademie sociální demokracie, na kterém s projevy vystoupili Anne Seyferth, ředitelka Friedrich-Ebert-Stiftung, zastoupení v České republice, ministr zahraničí ČR Lubomír Zaorálek, místopředsedkyně Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) Radka Sokolová, předseda Konfederácia odborových zväzov Slovenskej republiky – KOZ SR Jozef Kollár a odborní garanti ASD, ředitel Masarykova demokratická akademie Vladimír Špidla a bývalá ministryně financí SR Brigita Schmögnerová.

(Fotografie a text Kateřina Smejkalová)

Samotné zahájení proběhlo v Kaiserštejnském paláci. na Malé straně, poté se studenti přesunuli do Roztok u Prahy.

16836511_1764211373604242_2583857972560014328_o 16836497_1764214440270602_401495709491850528_o 16836164_1764211460270900_3977795308333432290_o 16836078_1764213006937412_2678173163516133176_o 16836053_1764211616937551_5119914357156345705_o 16835815_1764213686937344_6356169208311637297_o 16826200_1764214790270567_1018386178189974170_o 16825916_1764214800270566_4649097138272044289_o 16992529_1764211956937517_705834030963626253_o 16991928_1764212466937466_210511204355677501_o 16991831_1764211656937547_8701040637454050400_o 16991820_1764212630270783_375145925033497265_o 16903525_1764210773604302_8621331735072867335_o

Sólo pro soprán: Michaela Marksová

„Politika – to jsou mužské struktury, které mají určité myšlení, a dá to práci v nich prorazit.“ Dnešní rozhovor Vás blíže seznámí s Michaelou Marksovou, političkou a současnou ministryní práce a sociálních věcí.

V roce 1993 absolvovala přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Poté žila s manželem rok ve Velké Británii. V polovině devadesátých let byla několik let redaktorkou časopisu Cosmopolitan. V roce 1997 vstoupila do ČSSD. V té době se stala ředitelkou Gender Studies, o. p. s., kde působila až do roku 2004. V letech 2004 – 2006 zastávala funkci ředitelky odboru rodinné politiky na MPSV ČR. Krátce působila také na Úřadu vlády. Ve státní správě pracovala od dubna 2009 do září 2010, kdy vedla odbor rovných příležitostí na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchvy ČR. V letech 2010–2012 byla radní a také místostarostkou na Praze 2 – Vinohradech. V lednu 2014 se stala ministryní práce a sociálních věcí a od března 2015 je místopředsedkyní ČSSD. Dlouhodobě se zabývá postavením žen a mužů ve společnosti, otázkami ženských práv a rodinnou politikou, na tato témata přednáší, publikuje články, vystupuje v médiích. Je spoluautorkou knihy Na cestě do Evropské unie: průvodkyně nejen pro ženy a autorkou knihy Rodina a práce jak je sladit a nezbláznit se. Mgr. Michaela Marksová je vdaná a má dvě dcery ve věku 9 a 13 let.

O rodině, studiu i pobytu v zahraničí

Jak se odvíjel váš život před tím, než jste vstoupila do veřejného života? Co jste studovala?

Před rokem 1989 platilo v naší rodině pravidlo, že slušný člověk se neangažuje v tehdejší oficiální politice a nestuduje humanitní obory. V roce 89 jsem byla ve druhém ročníku na Přírodovědecké fakultě UK a studovala jsem učitelský obor biologie a matematika. Po převratu mi připadalo, že právě teď bychom se měli občansky angažovat, když jsme předtím nemohli. Já jsem to aspoň cítila jako svou povinnost.

Takže rok 1989 vstoupil významně do vašeho života.

Určitě. Začala jsem se víc veřejně angažovat a studium mě přestalo tak trochu bavit, anebo mě spíš už tolik nezajímalo. Kdybych si bývala mohla znovu vybrat, asi bych studovala něco jiného. Nicméně jsem si řekla, že školu dodělám. Po ukončení studií v roce 1993 jsem odjela s manželem, který byl tehdy v doktorandském studiu, do Cambridge.

Pokud vím, tak vás pobyt v Anglii dost ovlivnil. Mohla byste přiblížit v čem?

Tehdy mi bylo 24 let a tady vrcholila kuponová privatizace. Klaus mluvil v superlativech o kapitalismu a volném trhu a všechno, co bylo před rokem 1989, kritizoval. Když jsem přijela do Anglie, byli tam u moci ještě konzervativci a v médiích se občas objevovaly opravdu dost podivné historky. Vzpomínám si na jednu, kdy manažer nemocnice, ekonom, řekl rodičům šestileté holčičky s leukémií, že pravděpodobnost jejího vyléčení je malá, asi dvacetiprocentní, a její léčba příliš nákladná, takže ji propouštějí z nemocnice. Její tatínek to ale nevzdal, nakonec někde sehnal soukromého sponzora a holčička se vyléčila. Četla jsem tento příběh ve chvíli, kdy už měl dobrý konec, ale stejně mě šokovala jeho podstata, kdy o léčbě rozhoduje ekonom, a protože se léčba nevyplácí, ukončuje se. Bylo to něco, s čím jsem se doposud v životě nesetkala, a říkala jsem si, že je na tom něco špatně.

A bylo kromě utilitárního přístupu k člověku a důrazu na peníze ještě něco, co vás v Anglii překvapilo?

Pochopila jsem tam taky, že ze socialistického školství toho vím víc než oni, neznali elementární věci, jako třeba kde se nachází jaký stát. Pamatuju si, že jsem si koupila kapesní atlas světa a lidem, kteří si mysleli, že Praha leží někde u Moskvy, jsem ukazovala: „Tady je Praha, tady je Berlín, tady máme Londýn a tady Moskvu.“ Bylo to opravdu zoufalé, a to jsem se nebavila s dělníky, ale s lidmi na univerzitě. Také jsem se tam setkala s tím, že jsem byla brána jen jako něčí manželka. Lidé se ke mně chovali opravdu dost zvláštně a časem jsem pochopila, že si asi mysleli, že jsem žena v domácnosti, což byla kategorie, kterou jsem od nás vůbec neznala. Jen na doplnění, já jsem v Anglii pracovala, dělala jsem tam různé brigády a do toho jsem se učila anglicky.

O feminismu, práci v neziskové organizaci a o cestě do politiky

Jak jste se dostala k feminismu tady v Čechách?

Když jsem se vrátila domů, na nějaké akci jsem se potkala se Sašou Lienau a Bärbelou Butterweck a s dalšími ženami, které se angažovaly ve feministickém hnutí. Na počátku devadesátých let jsem si myslela, že feminismus je tady zbytečný, protože socialistická žena byla dost emancipovaná, ale postupně jsem změnila názor a tato problematika mě začala zajímat víc.

Možná k tomu přispělo i to, že po návratu z Anglie, když jsem hledala práci, jsem zažila dost divné okamžiky, kdy mi došlo, že mne nechtějí, protože jsem mladá žena. Přitom mí spolužáci z oboru, kteří ani neuměli jazyky jako já, měli úplně jiné možnosti. Viděla jsem, jak jdou do soukromých firem na místa, kde mají perspektivu kariéry. Po mně se přitom pořád chtělo vařit kafe a dělat asistentku. Tak jsem pochopila, že asi bude zapotřebí s tím tady něco dělat. Než jsem začala pracovat v Gender Studies, krátce jsem pracovala pro jednu starostku z ODS, kterou taky zajímalo ženské hnutí, a chodila na různé akce. Motivačních zdrojů bylo tedy víc.

Zmínila jste Gender Studies… Co vám dala práce v této neziskové organizaci z hlediska možnosti uplatnit se v politice?

Strašně moc. Na Gender Studies mě nadchlo zaměření na zlepšení postavení žen v naší společnosti. Tenkrát jsem o tomto tématu mnoho nevěděla, nedefinovala jsem si to jako sociální problém. Ale i tak jsem měla pocit, že je to úžasné téma, protože se týká každé ženy – prodavačky i intelektuálky. V Gender Studies jsem pochopila, jak mnoho se toho v neziskovce může udělat, co lze navrhovat, jak se může o problémech žen mluvit do médií.

Myslím, že pro mě byla důležitá možnost seznámit se s různými lidmi, víc je poznat. V té době jsem občas chodila do médií, psala články, snažila jsem se v té věci dost angažovat. Jenže pak stejně narazíte na nějaké poslance nebo politiky, a oni jsou ti, kdo nakonec rozhodují. Protože součástí naší rétoriky bylo i heslo „víc žen do politiky“, říkala jsem si: „Tak je tedy potřeba to realizovat.“

O prolínání vnitrostranické a profesní kariéry

Kdy jste nakonec vstoupila do politické strany a jak jste se zapojila do práce v ní?

To bylo v roce 1997 a šla jsem tam z čirého idealismu. Nikoho jsem v ČSSD neznala, kromě několika osob ze sociálnědemokratických žen, se kterými jsem se předtím potkala na různých feministických akcích. Když mě přijímali v naší základní organizaci, bylo tam tehdy asi tak patnáct důchodců, pak tam byly dvě, tři ženy a já jsem byla široko daleko nejmladší. Protože jsem byla angažovaná v ženském hnutí, říkala jsem si, že je potřeba řešit rovnost žen a mužů, a tak jsem se propracovala do sociální komise. Ale zase jsem přišla mezi samé důchodce. Kromě nich tam vlastně tenkrát byla ještě Jana Volfová a Anna Čurdová. Vybavuji si jednu akci v Parlamentu, kdy se politici bavili o diskriminaci na trhu práce, o roli odborů a podobně. Já jsem zvedla ruku a řekla jsem: „Když se bavíme o diskriminaci na trhu práce, chtěla bych vám jenom připomenout, že tady taky máme diskriminaci žen, rozdíly v podstavení žen a mužů na trhu práce, a že bychom to měli reflektovat.“ Jejich první reakce byla hrozná, pohoršili se, co jim to tam kdo říká. Po nějaké době na toto téma začali slyšet a objevilo se i ve stranických dokumentech. Já jsem s tím ale přišla v době, kdy ČSSD poprvé vyhrála volby.

… a sestavila svou první vládu kompletně bez žen…

Ano, byla to vláda bez žen. Jana Volfová tehdy vytvořila stínovou ženskou vládu, kde jsem byla také. V té době jsem se dostala do poradního sboru externích poradců Vladimíra Špidly. Pracovala jsem ale pořád v neziskovce a jednou za týden jsem chodila od sedmi od rána na porady sem na ministerstvo, kde jsem zase byla široko daleko nejmladší. V rámci sociální komise jsem začala opět řešit genderovou agendu, po vnitrostranické linii jsem se podílela na psaní částí programu o rodinné politice nebo rovnosti žen a mužů.

Jak se dál odvíjela vaše profesní i vnitrostranická kariéra?

Chvíli jsem pracovala na částečný úvazek na Úřadu vlády, což bylo dost důležité kvůli tomu, že se člověk naučil, co to státní správa vlastně je, jak tam fungují různé organizační procesy. V roce 2004, to bylo v období druhé sociálnědemokratické vlády, jsem šla pracovat sem na MPSV. Ministrem byl tehdy Zdeněk Škromach a já jsem tady vedla odbor rodinné politiky, takže jsem se ve straně pořád angažovala odborně. Také jsem kandidovala na Praze 2 do městského zastupitelstva a potom i do Parlamentu, ale vždycky jsem byla na úplně nevolitelném místě. Nikdy mi totiž moc nešly vnitrostranické dohady o tom, kdo kde na kandidátce bude.

V době, kdy byl premiérem Paroubek, jsem byla zase jako jediná žena ve skupině, která se zabývala modernizací strany. Každý se snažil vymýšlet něco ve své oblasti odbornosti. Pak se mi podařilo dostat se spolu s Jiřím Dienstbierem do zastupitelstva na Praze 2, kde jsem byla v letech 2010 až 2012 místostarostkou. Ale mezitím jsem na ministerstvu školství vedla odbor rovných příležitostí. Někdy v té době začal nynější premiér Sobotka sestavovat stínovou vládu a nabídl mi v ní místo expertky pro lidská práva a rodinu. Zase jsem tam byla jediná žena, vlastně tam byla ještě Alena Gajdůšková za vědu a výzkum, jinak tam byli opět samí chlapi. Nakonec v lednu 2014 jsem se stala ministryní práce a sociálních věcí a relativně čerstvě, od března, jsem také místopředsedkyní strany.

O ženách v mužské politice

Jaké je být ženou v politice, když je tam převaha mužů?

Když si vzpomenu na své začátky v politice, opravdu není pro ženu moc příjemné vstoupit do místnosti, kde je nejméně patnáct chlapů nad šedesát. Jakmile člověk otevře pusu, připadá si jako z jiné planety, mluví jiným jazykem. Mám pocit, že žena v politice musí mít v něčem hroší kůži, že se nemůže ohlížet na to, jestli se na ni někdo křivě podívá, že má malé dítě.

Pokud to mám zhodnotit obecně, v politice jsou ženy, které se v ní uplatňují takovým tím v uvozovkách ženským způsobem, což moc nesouvisí s odborností. V takovém případě žena často hraje tu, která je na mužích závislá, vždycky se s nimi nějak dohodne. A politici pak mají tendenci dávat přednost ženám, o kterých vědí, že je neohrozí a že je budou poslouchat. Jestli je to někomu milé, ať to tak dělá, ale já nejsem ten typ. Vždycky jsem byla ženou, která se uplatňovala po odborné stránce a nekamarádila se moc s těmi, kteří rozhodovali o kandidátkách.

A co ženy v ČSSD? Funguje zde nějaký systém jejich podpory?

V naší straně na to žádný systém není. Máme organizaci sociálnědemokratických žen, která na Západě běžně funguje, ale v naší straně skutečně fungovala tak před patnácti lety. Tehdy probíhala různá školení pro ženy – jak se mají chovat, čemu budou čelit a tak dále – ale teď to upadlo a celá organizace se v sobě jakoby zapouzdřila. Jako reakce na tuto situaci byl založen Oranžový klub. Je to alternativní struktura ke staré organizaci a vypadá dost moderně. Vytvořil například odznaky s heslem „více žen do politiky“. Na stranickém sjezdu SDŽ nebyly vůbec schopny mít vlastní stánek, a Oranžový klub ho měl. Myslím, že členky OK podaly nějaký projekt na vzdělávání.

Jak podle vás funguje spolupráce žen napříč politickými stranami?

To se dá měřit jen ve Sněmovně – a je to různé. Hlavně ženy z ODS nám vždycky říkaly, že nechtějí mít se ženami z jiných politických stran nic společného. Spousta žen z různých politických stran se dokáže dohodnout mezi sebou, ale není tady žádná spojka.

Dohodnou se vždycky na určitém tématu?

Ano, dohody se týkají jednotlivých témat. Ale vždycky záleží spíš na konkrétním člověku.

O překážkách politické aktivity žen i o systémové podpoře žen – o kvótách

Co podle vás brání ženám se do politiky dostávat a uspět v ní?

Podle mě je to opravdu hlavně nepřátelské prostředí. Žena musí mít obzvláštní výdrž, aby to všechno ustála. Politika, to jsou podle mě mužské struktury, které mají určité myšlení, a dá to práci v nich prorazit. Osobně jsem byla vždycky přesvědčená, že je správné se angažovat, proto jsem vytrvala.

A pak tu jsou ještě bariéry časové. Schůze jsou večer a po nich je dobré jít do hospody kvůli kontaktům. Buď jste tedy svobodná a nic vás neomezuje, nebo máte nějakého partnera, který to musí skousnout. Jestliže je ale domácnost zavedena tak, že když žena přijde z práce domů, uvaří večeři, pak asi těžko může jít ještě na schůzi. To si opravdu nedovedu představit. Pro takovou ženu je to podle mě problém.

A vnímala jste vy osobně podobné překážky, které by se stavěly do cesty vaší politické činnosti?

Politice jsem se vždycky nekompromisně věnovala, i když jsme o tom měli doma diskuse. Je pravda, že politika zabere hrozně moc času. Když jí člověk čas nedá, chybí mu pak kontakty. Myslím si, že kdybych byla svobodná, věnovala bych jí času ještě mnohem víc.

Cítila jste se být v politice někdy znevýhodněná, nebo dokonce diskriminovaná?

Já jsem asi fakt přišla do politiky s nálepkou na čele, že jsem feministka, takže si na mě naštěstí nikdo netroufl. Ale pozoruju, nebo slyším od druhých, že když vidí někteří politici mladou holku, mají tendenci ji obtěžovat. Na vládě už je ale úplně jiná úroveň mužů, tam je to v pohodě.

Ještě se vrátím k tématu znevýhodnění: vzpomínám si, že když jsme byli coby ČSSD v opozici, bylo docela těžké prosadit, aby na tiskové konference chodily ženy. Na tiskovém tehdy byli dva kluci, a když se ptali, kdo půjde na tiskovku, říkala jsem jim: „Já bych tam ráda šla se svými tématy.“ Ale oni to odmítali s tím, že to není pro média dost atraktivní. Tak jsem se ohradila, že strana by měla mít také ženské obličeje a neměli by tam být pořád jen samí muži. Ale vůbec na to tehdy v tiskovém neslyšeli. Já jsem se s nimi pořád dohadovala – a pořád nic.

Naše strana nemá příliš mnoho žen, a jakmile je společenství, kde převažují chlapi, s ženami se automaticky moc nepočítá. A pak se najednou objevilo hnutí ANO, které ženy umělo využít, a totéž vlastně už předtím udělaly i Věci veřejné. Až teď se to poprvé zlomilo i u nás díky kvótám.

Kvóty jsou dlouhodobým tématem vaší strany, že?

Najednou mělo téma kvót konečně podporu vedení. Předseda strany Sobotka otevřeně řekl, že na kvótách trvá, že mu na tomto opatření opravdu záleží, což tu nikdy předtím nebylo. Po šesti letech se na sjezdu na jaře tohoto roku odhlasovalo, že na kandidátkách pro krajské a parlamentní volby musí být nejméně 40 % žen. Konečně jim došlo, proč je důležité, abychom měli také ženské reprezentantky, nemusíme už čekat, až to nějaká strana ukáže na svém volebním výsledku. Věřím, že předseda strany pochopil marketingový dopad tohoto opatření.

Vrátím se zpět k tématu bariér nebo určitých překážek pro ženy v politice. Jak fungují ve vztahu k političkám média? Jakou s nimi máte osobní zkušenost?

To je dost různé. Opravdu záleží na jednotlivých novinářích, případně na tom, z jakého jsou média. Například televizní kameramani nechápou, jak mají ženu zabírat, třeba když vystupuje z auta. Když jsem je na to upozornila, odpověděli mi: „Ale nám to nikdy nedošlo!“ Já jsem na to kontrovala: „To je tím, že tady ve štábu nemáte mezi sebou žádné ženy.“ Když se mnou přijde dělat rozhovor redaktorka, je to úplně něco jiného, je to příjemné v porovnání s rozhovory, které dělají – hlavně mladí – novináři.

V čem pociťujete odlišnost mezi prací novináře a novinářky?

To je právě to: žena chápe ženské postoje, třeba to, čemu v politice jako žena čelíte, ale muž je někde úplně jinde. Třeba kvůli feminismu mě v Reflexu strašně zkarikovali, to bylo na úplném začátku mé kariéry. Přitom když se redaktor ptá, pořád člověku něco podsouvá.

O kombinaci práce v politice a rodinného života

V době, kdy jste začala zastávat pozice v politice, jste už měla děti. Jak se vám dařilo kombinovat politickou práci s péčí o děti?

Když byla první dcera ještě mimino, nosila jsem ji s sebou na spoustu schůzí. Mám i fotky ze sjezdu, kde jsem s miminem. Když jsem pracovala tady na ministerstvu, první dítě mělo chůvu a já jsem tehdy kombinovala dva dny v jeslích se třemi dny s chůvou.

Myslím si, že spoustě lidí ve straně vadilo, že jsem byla na stranických akcích s dítětem, ovšem nikdo se neodvážil mi to říct. Ale ona byla hodná a nikdy nikde nebrečela. Chápu, že ne se všemi dětmi jde tohle dělat.

Se dvěma dětmi už to bylo namáhavé, fyzicky dost náročné, protože obě byly ještě dost malé. V té době jsem někdy šla na schůzi, ale někdy taky ne, byla jsem z toho všeho dost unavená. Ale pořád jsem byla schopna doma něco psát do novin.

A co partner, ten se do péče nezapojoval?

Byla doba, kdy pracoval v Brně, to bylo nepříjemné. Jinak byl schopen se o děti postarat. Když jsem odjížděla na služební cesty, o děti se vždycky staral, někdy třeba v kombinaci s některou z babiček.

Jak se vám daří kombinovat práci s rodinou nyní, když už jsou dcery větší?

Řekla bych, že když je mimino v kočárku, je to ještě jednoduché stadium. Nejtěžší je to teď, ve věku, kdy je dcerám skoro devět a třináct let, protože někdy opravdu nebývám doma a nejsem tolik s nimi. Naštěstí nad námi bydlí moje matka, která už je v důchodu; je to ona, kdo drží ve školním roce tu hlavní zátěž a dohlíží na to, jak se dcery učí. Takže teď se o ně stará především babička a manžel.

O současném působení na ministerstvu, o plánech do budoucna i o volném čase

Jak náročné je zastávat post ministryně práce a sociálních věcí a jak jste byla na postu ministryně přijata?

Moc pomohlo, že už jsem dva roky tady na ministerstvu pracovala a že jsem byla na Úřadu vlády, znám díky tomu agendu státní správy, znám chod ministerstva, a hlavně jsem se celou dobu stýkala s některými lidmi odsud. Pokud člověk přijde odjinud, musí to být hrozné.

Když mě Sobotka jmenoval ministryní, spousta lidí ve straně si myslela, že se zbláznil, že jsem nějaká šílená feministka, která mluví buď jen o ženách, nebo o Romech.

Jakou agendu považujete na ministerstvu za nejdůležitější?

To se nedá takhle úplně říct. Moje „srdeční témata“ se týkají obecně práv dětí, která tady podle mě jsou pořád zoufale zanedbaná. O tom jsem mluvila už před deseti lety a pořád to není dořešené. Ale tohle téma se týká také problematiky opatrovnických soudů, které jsou u nás odstrčené úplně dozadu a všichni jimi pohrdají, že se věnují „jen“ dětem. Jejich činnost je nesystémová, soudci rozhodují každý jinak, nemá to žádná pravidla, je to ve špatném stavu a nikdo o tom nechce slyšet.

Je dobré, že člověk v pozici, jakou právě zastávám, může konkrétně o této problematice otevřeně mluvit, protože rétorika v médiích tady byla v uplynulých zhruba osmi letech šílená.

Obecně je důležité mluvit o sociálních otázkách, vysvětlovat, že je nutné lidi diferencovat, že když je někdo na sociálních dávkách, automaticky to neznamená, že neusiluje o práci. Mělo by se také mluvit o tom, co dělat s lidmi, kteří žijí v sociálně vyloučených lokalitách: práce s nimi pomáhá situaci zlepšovat a hlavně se zde musí pracovat s dětmi. Dalším obrovským tématem jsou teď uprchlíci. Jenže my na to nejsme dostatečně připraveni, nejsme schopni dobře pracovat ani s našimi Romy. Na sociální práci je potřeba mít dostatečně kvalifikované lidi, a tady je to dost zanedbané. Navíc u nás panuje silný rasismus.

A co téma žen a problémy, na které v naší společnosti narážejí?

Obecně máme, a teď nemyslím jen ženy, problém se sebevědomím a s tím, že neumíme být asertivní. V době, kdy jsem pracovala v neziskové organizaci, jsem dělala různé kurzy s matkami na rodičovské. Ženy si jedním dechem stěžovaly, že je nechtějí v zaměstnání, a druhým dechem kritizovaly jesle. Oponovala jsem jim: „Buď chcete jít do zaměstnání, anebo chcete být tři až čtyři roky na rodičovské, ale obojí je neslučitelné.“ Na to mi říkaly, že musí být s dítětem doma ty tři čtyři roky. Když jsem jim zopakovala, že těžko jde být několik let doma a nemít pak problémy s návratem do zaměstnání, někdy mě obviňovaly, že je chci odtrhávat od dětí. Na to jsem jim říkala: „Ne, nechci. Jenom konstatuji, že nemůžete být šest let doma se dvěma dětmi a očekávat, že na trhu práce na vás budou čekat s otevřenou náručí.“

Tady na ministerstvu teď například řešíme problém důchodů žen – jsou nižší než důchody mužů. Důchodová komise přišla s návrhem, že pokud jsou lidi manželé, měli by sdílet vyměřovací základ. Pokud se rozvedou, ten, co vydělává nebo vydělával víc, dá tomu druhému část svého důchodu, většinou tedy manžel manželce. Vůči tomuto návrhu jsem se ale ohradila: „Nechtějte po mně navrhovat opatření, které zvýhodní osobu jen proto, že je něčí manželka. My budeme zvýhodňovat páry, které mají děti.“ Takže připravujeme variantu, která by nebyla závislá na manželství.

Kam směřujete, jaké jsou vaše plány do budoucna?

Protože jsem dost aktivní, je pro mě nejlepší v politice zůstat, tam člověk může věci ovlivňovat a realizovat. Jinak cítím jako svůj dluh udělat něco s postavením hlavně řadových žen, třeba těch, které pracují v příšerných podmínkách u pokladen v obchodních řetězcích. Pracovní podmínky zaměstnaných lidí jsou totiž jedním z našich ústředních témat.

Kolik máte volného času? Zbývá vám vůbec nějaký?

Nějaký mám. Teď jsem se vrátila z dovolené, byla jsem s rodinou na chalupě, kde nejvíc relaxuji při práci na zahradě, a chvíli jsme byli také v Rakousku. Během roku se snažím uchránit si víkendy. Proto o víkendu nechodím na pracovní nebo stranické akce, pokud to není nezbytně nutné. Mně osobně vyhovuje vysoké pracovní nasazení. Jsem ten typ, který doma upadá do pasivity. O víkendu jsem schopna vstávat v jedenáct, ale ve všední den klidně vstanu v šest a je mi to jedno. Vadí mi, že nemám víc času na své děti, ale chtěla bych také chodit cvičit nebo plavat. Nedostatek osobního času je teď pro mě asi to nejhorší.

 

Rozhovor proběhl v červenci 2015.

Rozhovor připravila Hana Maříková.

„Každý racionálně smýšlející člověk se musí zamyslet: ‚Aha! Znám spoustu skvělých mužů, ale také žen, které by tady mohly být. Proč tady nejsou? Co jim v tom brání?‘“ Přečtěte si rozhovor s Kateřinou Valachovou, současnou ministryní školství.

Vystudovala Právnickou fakultu Masarykovy univerzity, kde v roce 2007 obhájila také svoji disertační práci. Pracovní dráhu započala na Magistrátu města Brna, kde pracovala rok jako právnička. Mezi lety 2003 a 2004 vedla analytický odbor kanceláře veřejného ochránce práv, v letech 2004–2012 pak právní odbor. Z kanceláře ombudsmana se přesunula do kanceláře Senátu PČR, kde mezi lety 2013 a 2014 působila jako ředitelka legislativního odboru. V letech 2014–2015 byla náměstkyní ministra pro lidská práva Jiřího Dientsbiera a působila také na pozici ředitelky Sekce Legislativní rady vlády. Mezi lety 2014 a 2015 byla místopředsedkyní legislativní rady vlády. 17. 6. 2015 byla jmenována ministryní školství, mládeže a tělovýchovy. V letech 2004–2014 byla navíc členkou Rady vlády pro lidská práva a mezi lety 2006 a 2014 externě vyučovala na Právnické fakultě MU v Brně. Mgr. Kateřina Valachová, Ph.D., je vdaná a s manželem vychovávají dvě malé dcerky.

O vzdělání a klíčových momentech pracovní dráhy

Paní ministryně, vystudovala jste právnickou fakultu, kde jste získala také doktorát. Zajímalo by mě, jaké byly vaše motivace. Proč jste si vybrala právě tento obor?

Na střední škole jsem studovala zahraniční obchod, což není úplně obvyklý start pro právnickou profesi. Zvažovala jsem dvě varianty – buď pokračovat ve studiu zahraničního obchodu, nebo práv. Právo u mě zvítězilo z toho důvodu, že jsem ho vnímala jako možnost spravedlivého uspořádání věcí. Chtěla jsem získat právnické vzdělání a působit v rámci veřejného sektoru.

Zaujal mě váš doktorát. Co vás motivovalo k doktorskému studiu?

Asi po roce a půl, kdy jsem začínala na Magistrátu města Brna jako majetkový právník, jsem změnila působiště a měla jsem tu čest asi osm let spolupracovat s doktorem Otakarem Motejlem. Jeho osobnost byla taky hlavním důvodem, proč jsem se ucházela o místo v kanceláři ombudsmana. Osud tomu chtěl, že jsem se později stala jeho blízkou spolupracovnicí, šéfkou právníků kanceláře ombudsmana. Zde jsem nabyla přesvědčení, že aby právo sloužilo skutečně ke spravedlivému uspořádání věcí, je třeba vnímat jeho širší kontext. To znamená, že nejde jenom o paragrafy, ale o vnímání toho, z čeho právo vychází, z jakých hodnot a hodnotové orientace. Proto mě začala zajímat filozofie nebo sociologie a z tohoto důvodu byl pro mě doktorát přirozená možnost, jak si rozšířit vzdělání. Musím říct, že teorie právních věd mně z hlediska přípravy na právnické řemeslo přišla velmi vhod, protože pokud jsem se později dostala k nějakému složitému právnímu případu, zkušenosti z postgraduálního studia vedly k tomu, že jsem byla schopná dívat se na věci nikoli z běžných úhlů, ale inovativním způsobem. Myslím si, že to je jeden z důvodů, proč věřím, že jako právník nemám úplně nejhorší pověst.

Poměrně záhy po vysoké škole jste nastoupila do vedoucí pozice v kanceláři veřejného ochránce práv, tedy do odborné funkce. Jaké byly z vaší perspektivy klíčové momenty, které nasměrovaly vaši pracovní dráhu?

Skutečně zcela klíčová pro mne byla zkušenost v kanceláři ombudsmana, zvláště pak právě možnost spolupracovat s Otakarem Motejlem, který byl významným právníkem. To, co mě nejvíc obohacovalo, byla různorodost stížností a podnětů, se kterými se lidé na doktora Motejla obraceli. Možnost nespecializovat se úzce na konkrétní oblast práva mi dala nesmírně moc. Měla jsem příležitost věnovat se nejrůznějším oblastem, které si představíte – od toho, jak lidé vnímají spravedlnost nastavení důchodů, přes otázku práva na vzdělání dětí až například po problém funkčnosti stavebních úřadů. Díky tomu jsem mohla právo vnímat jako nástroj uspořádání věcí napříč všemi možnými společenskými vztahy. To je věc, která mě hodně obohatila nejen profesně, ale i lidsky. Moje další profesní dráha se proto začala přibližovat k tomu, abych měla možnost ovlivnit nastavení jednotlivých řídicích struktur státu nebo legislativu. Moje zjištění bylo totiž často takové, že sice můžeme pomoci jednomu konkrétnímu člověku, který se na ombudsmana obrací, ale nemáme žádnou záruku, že tisíce dalších, kteří se dostali do podobné situace nebo na které dopadl stejný zákon, v tom nezůstaly samy. Vedlo mě k tomu také poznání, že právo má být nastaveno tak, aby fungovalo, aby uspořádávalo věci spravedlivě a férově, protože proto si ho také lidé vymysleli. Z toho důvodu mě zajímala činnost Parlamentu, ministerstev. U doktora Motejla jsme se zabývali například tím, jak jednotlivá ministerstva přistupují k dobré správě. Začala jsem vnímat, že nejde jenom o individuální obranu práv konkrétního člověka, ale i o nastavení samotného systému tak, aby si na něj co možná nejméně lidí mohlo oprávněně stěžovat.

Velmi často jsem měla možnost zastupovat doktora Motejla a později i doktora Varvařovského na různých jednáních výborů Poslanecké sněmovny nebo Senátu, prezentovat tam stanoviska ombudsmana a vysvětlovat, proč nějaký zákon nefunguje tak, jak si třeba zákonodárci při jeho schvalování představovali. Odtud už byla poměrně krátká cesta k tomu, že jsem se po skončení práce v kanceláři ombudsmana stala ředitelkou legislativy Kanceláře Senátu a později jsem byla oslovena ministrem Jiřím Dienstbierem a premiérem Bohuslavem Sobotkou s nabídkou místa legislativní náměstkyně Úřadu vlády. S ohledem na moje předchozí profesní zkušenosti byla tedy práce pro pana ministra Dienstbiera přirozeným propojením mého zájmu o téma lidských práv a legislativu a znalosti těchto procesů. V pracovních komisích Legislativní rady vlády jsem jako zástupkyně kanceláře ombudsmana působila už od roku 2009. Byla jsem také místopředsedkyní Legislativní rady vlády. Měla jsem možnost pracovně a právně doprovázet vládu první dva roky a byla jsem velmi přesně informována o tom, jakým způsobem se naplňuje vládní programové prohlášení. Měla jsem samozřejmě přístup také k informacím, jež se týkaly obsahu a chodu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, přičemž školské problematice jsem se věnovala i v rámci své práce v kanceláři ombudsmana.

Pan předseda vlády mě oslovil, abych se ujala nominace na ministryni školství. Přijala jsem ji po pravdě řečeno z toho důvodu, že jsem měla za to, že právě má znalost práva a legislativního procesu by v situaci, v jaké se nacházelo ministerstvo školství, mohla pomoci. Mám na mysli například nastavení určitého systému, který vyžaduje znalost fungování státu, fungování krajů, fungování obcí; zároveň je nutné prosadit řadu změn v legislativní oblasti. Z toho důvodu jsem nabídku přijala, ráda bych českému školství v tomto duchu svou troškou pomohla.

O realitě každodenní práce na ministerstvu

Mluvila jste o tom, s jakými ideály jste na ministerstvo šla. Zajímá mě, jak tuto pozici ale každodenně zažíváte. Odpovídá tomu, jaké jste o ní měla představy? Máte skutečně možnost něco měnit?

Samozřejmě jsem věděla, že na MŠMT je už několik let velmi složitá situace. Také jsem věděla velmi přesně, v jaké kondici je ministerstvo školství z hlediska možností ovlivňování jednání jednotlivých aktérů, kteří pod něj spadají. Například školy mají plnou právní subjektivitu, mezi ministerstvo a školy pak samozřejmě vstupují v různých úlohách další aktéři, jako jsou obce a kraje. Z analýzy, které jsme se věnovali v kanceláři ombudsmana, jsem ale také věděla, že z hlediska fungování dobré státní správy patří MŠMT mezi ty nejhorší. Chtěla jsem se pokusit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí věci posunout. Domnívám se, že se nám to s mými spolupracovníky může podařit. Mám také pozitivní pocit z učitelů a z ředitelů škol – z hlediska regionálního školství jsou to pro mě pořád hlavní aktéři, byť samozřejmě nepodceňuji komunikaci s obcemi a kraji. Myslím, že jako ministryně školství se na ně mohu spolehnout. A pozitivní pocit jsem měla také z fungování České školní inspekce, která podle mě představuje skutečně funkční mechanismus.

Co je samozřejmě složitější, je fakt, že ministerstvo školství má poměrně rozmanité agendy a řada z nich se hlásí o slovo s pocitem, že byly dlouhé roky opomíjeny. Je pro mě velmi složité svou pozornost rozumně rozložit mezi všechny důležité oblasti. Víme, v jakém stavu je regionální školství, čekáme už dlouhé roky na skutečný start kariérního systému učitelů, na změny financování regionálního školství. Stojíme před velmi vážným úkolem, který nemůžeme podceňovat, a tím je implementace společného vzdělávání. Kromě toho jsou tady vysoké školy, které zcela nezbytně potřebují změnu financování, a je třeba také dotáhnout debaty o oblastech vzdělávání. Dalším velkým tématem je věda a výzkum, kde se aktuálně potkávají dva operační programy a řešíme zde financování velkých vědeckých infrastruktur. Řešíme ale také, jakým směrem se bude ubírat česká věda. A je tady i sportovní oblast, která se zásadně liší od ostatních oblastí. Patří sem pohybová příprava a podpora sportování dětí a mládeže, spadá sem i velká část amatérského a profesionálního sportu, která také zasluhuje zcela speciální pozornost. Ačkoli chápu, že všichni mají plné právo chtít, aby řada z těchto problémů byla už dávno vyřešena, není v mých silách tak rychle zareagovat na všechny oprávněné požadavky.

O zkušenosti ženy v politice

Dovolím si vám položit jednu možná trochu osobní otázku. Ve vládě jste tři ministryně, podobná situace je v Parlamentu a v Senátu. Česká politika je přece jenom stále výsostně mužským prostorem. Jak svoji pozici vnímáte vy? Setkala jste se třeba někdy s nepřátelskými reakcemi kvůli tomu, že jste žena, nebo dokonce s projevy sexismu?

Je pravda, že ve vládě jsme tři ministryně. Na druhé straně bych při pohledu na různé předchozí vlády optimisticky konstatovala, že už bylo i hůř. Jsem ráda za to, že jsme aspoň tři. A určitě pořád platí, že žena ve vysoké ústavní pozici (nebo bych skoro řekla, že ve většině vysokých pozic v různých oblastech společenského života) ještě stále není úplně obvyklá. Rozhodně v tom není rovnováha. Mám-li být ale optimistická, české školství a vzdělávání si nemůže stěžovat na nedostatek žen. Proto ráda říkám, že ženy jsou hrdinky, zdá se mi totiž, že když je někde zvlášť složitý terén, objeví se tam žena. Pro ženy je dobrá zpráva, že i v takhle složitém terénu dostávají příležitost. V tomto ohledu jsem ráda i za nabídku pana předsedy vlády stát se ministryní školství.

Samozřejmě cítím (i když nevím, jestli to tak intenzivně cítí i kolegové-muži ve vládě, ale věřím, že ano), že pokud vykonává vysokou státní pozici žena, je sledováno nejenom to, zda obstojí profesně, odborně, lidsky, ale zároveň je tu určitá tendence posuzovat její kvalitu a výkon i z hlediska toho, že je žena. Objevují se otázky, jestli to vlastně nemá tak trochu vliv na to, co si myslí, a podobně. S určitou nadsázkou mohu říct, že třeba v oblasti sportu, která je dost specifická, není přítomnost ženy stále úplně obvyklá. Teď si dovolím to trošku odlehčit, ale stalo se, že když měl jeden z představitelů sportu hodnotit změnu na pozici ministra školství, lapidárně konstatoval: „Zatím famózní – na ženu!“ (směje se) Beru to, jak to je. Ale podle mého soudu lze konstatovat, že pokud je na nějaké vysoké státní pozici žena, část lidí sleduje, jestli chyby, které bezpochyby dělá každý, nesouvisí právě s tím, že se jedná o ženu.

O kvótách, rovných příležitostech a kombinaci pracovního a soukromého života

ČSSD je jednou z mála stran, která má nastaveny vnitřní aktivní nástroje podporující vstup žen do nejvyšších stranických funkcí. Vláda se nedávno zabývala zipovým zákonem, který odmítla. Zajímal by mě váš názor na kvóty, byť by měly být třeba jen dočasným řešením.

Měla jsem možnost opakovaně se vyjádřit k provedení evropské směrnice, která by garantovala poměrné zastoupení žen ve vedení společností kotovaných na burze. Mnohokrát jsem řekla, že v tomto pohledu podporuji Věru Jourovou. Sice se nedomnívám, že by kvóty samotné zaručily spravedlivé uspořádání věcí, na druhou stranu se ale ukazuje, že i v jiných zemích, kde byla tato rovnováha v rozhodování vychýlena, se to osvědčilo jako jeden z účinných nástrojů. To znamená, že každý racionálně smýšlející člověk se musí zamyslet: „Aha! Znám spoustu skvělých mužů, ale také žen, které by tady mohly být. Proč tady nejsou? Co jim v tom brání?“ Kvóty dokážou do určité míry zachovat rovnost šancí, většina jich funguje tak, že máte-li dva zcela srovnatelné kandidáty, upřednostníte toho, který je reprezentantem menšiny. To znamená, že to samozřejmě může fungovat i opačně. Vždy zdůrazňuji, že právním principem a cílem kvót je rovnováha, nikoliv pozitivní diskriminace. Většina takových systémů v zahraničí fungovala tak, že jakmile se dosáhlo rovnováhy, země tato opatření opustily. Je zajímavé, že následně se vyrovnaný poměr udržel zcela přirozeným způsobem. Z tohoto pohledu nejsem jako právnička proti kvótám. Samozřejmě je velmi důležité, jak se to politicky komunikuje, jak se vede veřejná debata, zásadní je z mého pohledu vnímat to tak, jak jsem popsala. Lidé jsou samozřejmě vždycky citliví na to, když je někdo neprávem zvýhodněn. Ale o tom debata není.

Domnívám se, že ruku v ruce s kvótami musí jít opravdu reálná debata o slaďování pracovního a rodinného života. Sama jsem v generaci lidí, kteří mají malé děti, a vidím, že situace u nás zdaleka není vyřešená. Byla bych velmi ráda, kdybych jako politička mohla přispět k tomu, aby zaměstnavatelé začali brát vážně to, že jsou potřeba zkrácené pracovní úvazky. Že je to něco, co je výhodné jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele, třeba z hlediska udržení klíčových zaměstnanců, z hlediska toho, jak se vyvíjí jejich život. A nemusí jít jen o mladé rodiče, týká se to i starších generací, lidí padesát plus, kteří jsou v našich podmínkách čím dál tím víc vytěžováni péčí o vlastní rodiče; i tito lidé by uvítali větší vstřícnost zaměstnavatelů. Jsou samozřejmě zaměstnavatelé, kteří tomu porozuměli a dokážou si představit, že i ve zkrácené pracovní době (ale s dobrou motivací) člověk odvede spoustu práce. Je motivován, souzní do jisté míry s firmou, což je velká hodnota z hlediska loajality a dalšího profesního vývoje. Doufám, že jich do budoucna bude co nejvíce. Pokud budou možnosti to ovlivnit, rozhodně to budu vždy podporovat.

Dočetla jsem se o vás, že máte děti. Můžu se zeptat, kolik jim je let?

Jsou to holčičky, dva roky a pět let. Manžel je na rodičovské dovolené. V případě obou rodičovských jsme se s manželem prostřídali. Musím říct, že je to velmi, velmi náročné. Pokud někdo tvrdí, že to je úplně v pohodě, tak… nechci říct, že nemá pravdu, ale skoro bych ho podezřívala, že vědomě lže. (směje se)

 

Rozhovor proběhl v listopadu 2015.

Rozhovor připravila Marta Vohlídalová.

Ministr JUDr. Jan Chvojka – 2x na aktuální téma

Přehrajte si videozáznamy Interview ČT 24 a  Otázek Václava Moravce

Vláda se chce zabývat regulací lobbingu, aby bylo jasné, jaké jsou vazby vládnoucích politiků. Na jakém principu by regulace měla fungovat a proč takový zákon Česká republika ještě nemá? Otázky pro ministra pro lidská práva a rovné příležitosti a legislativu Jan Chvojka, který byl hostem Interview ČT 24  přehrát zde: http://1url.cz/rtRED16807058_1254440134591690_3119386827884423107_n

 

Ministr pro lidská práva Jan Chvojka bude za několik málo minut hostem v pořadu Otázky Václava Moravce na Česká televize. Pořad můžete sledovat ze záznamu zde http://1url.cz/gtFHG.

16473349_1243559732346397_3898098488448520487_n

Bez sociální demokracie bude svět brutální, říká Špidla

ROZH_spidla758b (1)

Témata: , , ,

Neznervózňují ho Jobovy zvěsti o tom, jak bídné jsou vyhlídky sociálních demokratů proti nacionalistům a populistům po celé Evropě. Nesdílí ani lehkou paniku zasahující stále větší část členů ČSSD při pohledu na nízké předvolební preference. Bývalý ministr, premiér, eurokomisař a současný šéf premiérových poradců Vladimír Špidla tvrdí, že volby se ještě dají vyhrát, stačí prý občanům vysvětlit, co pro ně vláda Bohuslava Sobotky v uplynulých třech letech udělala. „Opravdu stabilizovala politický systém, o tom není celkem pochyb. V důsledku toho se zvedl ekonomický růst, jakkoli to nemůžete odvozovat čistě od vlády. Ale to, že je růst relativně vysoký a že je míra nezaměstnanosti nejnižší v Evropě, to už není výsledek cyklického automatismu,“ říká v rozhovoru pro Týdeník Echo.

To se říká obvykle a často, že jste stabilizovali politiku, a tím pomohli ekonomice…

To je fakt a nevadí, že se říká často. Obloha je modrá, to se říká také často a je to pravda.

Zásluhou je tedy fakt, že nemáme předčasné volby?

Nemáme předčasné volby a všechny úlohy, které vláda měla plnit a zvládnout, v zásadě zvládá. Nenajdete nic, co zůstává neřešené a hrozilo nějakou velkou krizí. Samozřejmě, nikdy nic se nedá zcela předvídat, ale momentálně není na obzoru nic takového.

Udělali jste všechno, co jste měli. Ale co jste vlastně udělali? Vypadá to, že o nějaké velké reformy nešlo.

Je otázka, jestli být vzrušen z reforem, pořád o nich mluvit, a dosáhnout pak slabých výsledků. Vláda začala systematicky zvyšovat minimální mzdu. To je zlom proti předchozím vládám. Začala ji zvyšovat s úspěchem, protože se nepotvrdil výrok, že zvyšování minimální mzdy povede k vyšší nezaměstnanosti. Vláda stabilizovala dva mimořádně důležité systémy, školství a zdravotnictví, kde došlo k růstu platů. Celkem zjevně, byť ne výrazně se mění důchodový systém. Nevyžaduje žádné reformy toho radikálního, vzrušujícího typu, ale musí být ustavičně přizpůsobován tomu, jak se mění charakter ekonomiky a demografická struktura obyvatelstva. To se stalo. Základní důchodový systém se dostal do situace, kdy jsou schodky spíše evidenční, než že měly národohospodářský význam. Mění se valorizační schéma, výrazně se vylepšila situace dobrovolných kapitálových systémů třeba tím, že rodiče mohou vstoupit do systému pro své děti. Zcela zjevně se podařilo vyčerpat evropské fondy, což se projevilo mimořádnou investiční mírou a mimochodem se to výrazně projevilo inovací a modernizací našeho průmyslu. Když si vezmete, v jaké komplikované mezinárodněpolitické i obecně politické době žijeme, je země spravována zdatně.

Popsal jste množinu opatření, která je podmnožinou rušení předchozích úsporných reforem. Je v tom něco víc?

To tak nemůžete říct. Rušily se věci, které byly neúspěšné a neudržitelné. Představují relativně malý výsek toho, co se stalo v minulých vládách. Současně byla řada věcí vytvořena. Zvětšují se kapacity školek, zřetelně tam, kde chybí. Změnil se systém financování škol. Sněmovna už schválila přechod od financování na žáka, který likvidoval zejména venkovské školství, protože tam těch žáků tolik nebylo, k financování přes úvazek. Velmi výrazně se zvýšily finance na vědu a to se také nestalo samo sebou, v tom je strategický přístup.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Je jasná perspektiva, kam se má zdravotnictví ubírat? Ta by vznikla, kdyby třeba vznikl zákon o neziskových nemocnicích.

Zákon o neziskových nemocnicích je v nějaké podobě stále ještě na cestě. Tahle historie není uzavřená, i když zákon pravděpodobně nebude mít univerzální podobu. Ve zdravotnictví už také došlo k předložení návrhů, které třeba povedou k tomu, že bude pravidelně valorizován příspěvek za státní pojištěnce po dobu tří let. Neřekl bych, že je to tak málo.

A proč je tedy vyhlídka, že sociální demokracie obhájí místo premiéra, nižší, než byla v letech 2002 a 2006? V roce 2006 to Jiřímu Paroubkovi nevyšlo, ale u něho se nedalo, jako dnes u Sobotky, předem říci, že nevyhraje.

To je sice hezké, že si to myslíte, ale není to pravda. Volební cyklus zdaleka není uzavřený a ten zápas také ne. Vzpomínám, že zhruba v tuto dobu před vítěznými volbami v roce 2002 mi dělala starosti Čtyřkoalice, měla 34 procent. Opravdu je hodně věcí, které jsme udělali a které budou postupně pochopeny.

Další vývoj v hnutí ANO je těžké předvídat, protože je to takový velice živý organismus. Ale čím by mohla sociální demokracie zčistajasna oslovit voliče?

ANO není organismus a reálně neexistuje. Je to souhrn jednotlivých prvků, které by možná někdy mohly vytvořit organismus, ale v tomto okamžiku ještě ne. To není strana ani strukturované hnutí.

Jak oslovíte voliče?

Obecně to souvisí s misí, kterou kdy měla sociální demokracie. Jako pokroková strana reagovala na to, že se svět radikálně mění. Její zrod je spojen s tím, že se přecházelo z agrární do industriální společnosti a tahle změna vyvolala dělnické hnutí a na něj navazující politickou součást, sociální demokracii. Jejich cílem bylo humanizovat změnu, protože dokud se odehrávala bez sociální demokracie, byla brutální. Vyvraždila miliony lidí a miliony lidí vrhla do naprosto nepřijatelných podmínek. Tato mise nastupuje s novou jasností zrovna teď. Procházíme digitalizací, vytváří se umělá inteligence, nový hospodářský a obchodní model. Brutální síly, které v sobě nesl ten předchozí zvrat, jsou také přítomny. Jenom je velká výhoda, že existuje sociální demokracie jako definovaný politický subjekt, který doufám zvládne a splní totéž, co se stalo na přelomu devatenáctého a dvacátého století, totiž zvládne nadcházející změnu, aby budoucnost byla lidská.

Říkáte, že sociální demokracie prožívá zkoušku, která má historický rozměr. Osobně jsem měl pocit, že sociální demokracie jako celek selhala během dluhové krize, protože se přizpůsobila úsporné konzervativní politice. Vlády sociální demokracie dosahují rozpočtových přebytků a také Sobotkova vláda má přebytek za cenu, že se neinvestuje nebo že zdravotní služby nejsou vždy dostupné.

Jednoduše říct, že sociální demokracie selhala, nejde. Stabilizované finance jsou potřeba, protože pouze v jejich rámci jde dlouhodobě financovat univerzální systémy sociální ochrany, jako jsou důchody, zdravotnictví či veřejné školství. Fakt je, že v některých zemích se sociální demokracie dopustila velmi významných chyb. Například v Nizozemsku připustila výraznou privatizaci důchodového systému a pravděpodobně ji to bude stát jakýkoli slušný výsledek. Můžete najít spoustu významných a dílčích chyb, ale nikoli že sociální demokraté selhali jako celek. Stav Německa je velmi dobrý i díky tomu, že německá sociální demokracie neselhala. Teď nastupuje do jejího čela Martin Schulz a v ten moment strana vyroste o osm procent oproti předchozímu průzkumu. Německý lid rozhodně nezlomil nad sociální demokracií hůl.

Proč česká sociální demokracie netrvala na tom, aby se rozpočet namísto vytváření přebytků lépe využil?

Ale vždyť jsme ho využili! Podívejte se na obrovské čerpání evropských dotací, to byly desítky a stovky miliard, které se využívaly velmi intenzivně a velmi usilovně. Ale systém nemůže jít přes absorpční kapacitu. Má určitý počet fabrik, s pracovními silami se už zřejmě dostáváme na doraz. Také můžete zrealizovat svou politiku jen do té míry, jaké k ní dostanete hlasy. My jsme dostali o procento víc než hnutí ANO, takže jsme v koaliční vládě, dál je opozice a to všechno limituje rozlet. Není možné, aby sociální demokracie čistočistě prosadila svoje programové představy, i když víceméně jsme je naplnili. Ale tím se dostáváme do situace, kdy je třeba uvažovat, co v tom dalším společenském modelu má být sociálnědemokratické. Říkám, že jde o to, aby se ve světě, který se radikálně mění, dalo lidsky a důstojně žít. Aby se nerozdělil na superbohaté a superchudé, aby zůstaly systémy univerzální sociální ochrany. Uvědomte si, že naše systémy univerzální sociální ochrany a školský systém v zásadě způsobují, že jeden každý člověk má v existenciálních situacích pozici střední vrstvy, i když ve střední třídě být nemusí.

Vládní priority pro rok 2017 dnes na tiskové konferenci představil premiér Bohuslav Sobotka spolu s ministry vlády za ČSSD. (10.2.2017)

V roce 2016 ČSSD prosadila řadu důležitých opatření, která zlepšují život občanů i země. Dobrého výsledku celé vlády jsme dosáhli zejména díky čerpání fondů EU, snížení nezaměstnanosti, rekordnímu výsledku exportu a úsporám v rámci jednotlivých ministerstev,“ uvedl předseda ČSSD a premiér Bohuslav Sobotka.

Rekordní přebytek státního rozpočtu za rok 2016 navrhuje ČSSD jednak převést na důchodový účet a využít pro výplatu a valorizaci důchodů v příštích letech a jednak použít na odstranění rozpočtového schodku v roce 2017.

ČSSD bude ve vládě i nadále prosazovat kroky, které povedou k růstu ekonomiky, zvyšování životní úrovně občanů a zkvalitňování veřejných služeb. „Občané ČR musí pocítit dobré výsledky ekonomického růstu,“ řekl Bohuslav Sobotka a dodal, že na plnění programového prohlášení vlády zbývá ještě 10 měsíců. „Chceme prosadit maximum z programu ČSSD. Na čem nenajdeme shodu s koaličními partnery, s tím půjdeme do voleb 2017,“ zdůraznil Bohuslav Sobotka.

1. HLAVNÍ SPLNĚNÉ ZÁVAZKY ČSSD V ROCE 2016

1) BEZPEČNOST

• Snižování kriminality (ČR je 6. nejbezpečnější zemí na světě – pokles trestných činů meziročně od ledna do září 2016 o 10,9 %)

• Pomoc ČR při řešení migrace.

• Zvýšení počtu policistů (Od r. 2014 nárůst o 1447 příslušníků, Plán na 2016–2020 nárůst o 4 tisíce nových policistů.)

• Zlepšování odměňování příslušníků bezpečnostních sborů (2016 – navýšení platových tarifů od listopadu 2016 o 4 %.)

• Zvyšování rozpočtu MV (r. 2016 navýšení o 4 mld. Kč na 59 mld. Kč, r. 2017 navýšení o 4,3 mld. Kč na 63,3 mld. Kč)

• Zvyšování rozpočtu MO (r. 2016 navýšení o 0,4 mld. Kč na 47,8 mld. Kč, r. 2017 navýšení o 4,7 mld. Kč na 52,5 mld. Kč)

2) Vytváření nových pracovních míst a snižování nezaměstnanosti

• Zvyšování průměrné mzdy (2015 byla 26 051,– Kč, 2016 je 27 220,– Kč).

• Zvyšování minimální mzdy (2016 zvýšení na 9 900,– Kč, 2017 bude 11 000,– Kč).

• Snižování nezaměstnanosti (2015 byla 4,8 %, 2016 byla 4,0 %)

3) SOCIÁLNÍ OBLAST

• Růst důchodů (2016 jednorázový příspěvek 1200 Kč, od 1.1. 2017 zvýšení o 308 Kč)

• Sleva na dani pro rodiny s dětmi (Zákon o dani z příjmů zvýšil slevu na 2 dítě o 1200 Kč, na 3. a další dítě o 3600 Kč ročně., od 2017 zvýšení o 2400 Kč, resp. o 3600 Kč)

• Zvýšení příspěvku na péči (od srpna 2016 růst o 10 % u ve všech 4 stupních zdravotního postižení)

4) ZVYŠOVÁNÍ PLATŮ

• Zvýšení platů učitelům (od 1.9.2016 u pedagogů platy o 8 %, tarif. o 6 %, u nepedagogických pracovníků o 5 %, tarif o 4 %)

• Bezpečnostní složky (od 1.11.2016 růst mezd policistů, hasičů a zaměstnanců ve veřejné sféře o 5 %, tarif o 4%)

• Zvýšení platů lékařům a sestrám (v r. 2016 o 5 %, od 2017 o 10%)

5) BOJ S ŠEDOU EKONOMIKOU

• Elektronická evidence tržeb (v ostrém provozu od 1.12.2016)

• Prokazování původu majetku (3.10.2016 vyhlášen ve Sbírce zákonů)

6) LEPŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ

• Školský zákon (účinný od 1.9.2016)

• Zvýšení platů učitelům (od 1.9.2016 u pedagogů platy o 8 %, tarif. o 6 %, u nepedagogických pracovníků o 5 %, tarif o 4 %)

• Navýšení výdajů na výzkum (na 2016 více o 2,1 mld. Kč, na 2017 více o 3,64 mld.)

• Rekordní peníze na sport (2016 dotace na sport o 750 mil Kč více na 3,7 mld. Kč, rok 2017 navýšení na 6 mld. Kč)

• Navýšení kapacit mateřských škol (2014 – 2016 rozděleno 700 mil. Kč, navýšení kapacit o 3 776 míst ve 150 třídách, 2017 a 2018 bude rozděleno 300 mil. Kč)

 

10 TOP PRIORIT ČSSD VE VLÁDĚ V ROCE 2017

1) Čerpání evropských fondů

2) Zajištění bezpečnosti občanů – navyšování rozpočtu MO a počty policistů

3) Zákon o sociálním bydlení

4) Zákon o zálohovaném výživném

5) Valorizovat platby za státní pojištěnce – zákon o pojistném na zdravotní pojištění

6) Zákon o veřejných neziskových zdravotnických zařízeních

7) Zvýšení nemocenské pro dlouhodobě nemocné.

8) Zvýšení minimální mzdy

9) Další růst platů – hasiči, policisté, učitelé, státní zaměstnanci

10) Příprava návrhu na modernizaci systému investičních pobídek

 

 Zygmunt Bauman: Zahradníci, lovci a orgie konzumu

Zygmunt Bauman na Foru 2000 - Foto:  Fórum 2000

Zygmunt Bauman na Foru 2000Foto:  Fórum 2000

Jedním z prestižních hostů letošního Fora 2000 byl polsko-britský sociolog Zygmunt Bauman. Poslechněte si rozhovor, který připravili Láďa Bruštík a Robert Candra. Bauman v něm hovoří na téma socialismu, individualizace současné společnosti, konzumu a antisemitismu.

Patříte k nejvýznamnějším intelektuálům naší doby a často se označujte za socialistu. Jak může socialismus získat zpátky svou důvěryhodnost?
Pro mě socialismus není nějakým zvláštním společenským uspořádáním. Je to spíš určitá predispozice, úhel pohledu, kterým se díváte na existující společnost a snažíte se odhadnout, zda je to společnost dobrá, nebo špatná. Pokud ta společnost není dobrá, co je s ní v nepořádku? Co by se mělo zlepšit?

Jsem socialistou ve smyslu socialistického postoje, což znamená hlavně dvě věci. Především že společnost je zodpovědná za blahobyt všech svých členů. Řešení sociálních problémů by neměl hledat a aplikovat jedinec, pro sebe samotného a úzký kruh své rodiny, přátel atd. Je povinností komunity jako celku pomoci jednomu každému člověku přežít a hledat řešení problémů, s nimiž se všichni v životě setkáváme. Život je plný problémů. Někdo najde řešení těch svých velmi snadno, ale spoustě dalších k tomu chybí energie, zdroje, inteligence nebo znalosti. Pak přichází na pomoc komunita. 

Druhý bod se týká toho, že stejně jako nosnost mostu nezjistíte součtem průměrné nosnosti jednotlivých pilířů, kvalita společnosti se neměří zprůměrováním blahobytu všech občanů, ale těch nejslabších. Často jsme v pokušení hodnotit kvalitu společenských opatření průměrnými výhodami, které přinesou všem. Ale jak dobře víme, výhody jsou distribuovány velmi nerovnoměrně.

To je socialismus. Nevěřím v to, že jde o určitý společenský řád, nevěřím v ideální socialistickou společnost. Věřím v to, že socialismus nám připomíná: „Postarejte se o nejslabší!“ To je stále důležité, obzvlášť dnes, kdy se během posledních deseti dvaceti let povážlivě zvýšila nerovnost šancí. Vezměte si současné absolventy vysokých škol. Většina z nich je buď zcela nezaměstnaná, nebo marně hledají práci odpovídající jejich dovednostem a ambicím. To je velice nepříjemná situace pro velkou část společnosti, která je přehlížená ve smyslu těchto dvou bodů.

Co je podle vás největší překážkou na cestě k dosažení spravedlivé společnosti?
Upozorňuju vás, že nemám žádný recept. Dřív jsem poukazoval na různé návody, byl jsem si jistý, že budou fungovat, ale nefungovaly. Přestože žiju už 87 let a prošel jsem nejrůznějšími společnostmi, nenašel jsem jediný recept, který by se jen blížil dokonalosti. Mám spíš obecnou radu, jak dosáhnout toho, co považuju za dobrou společnost. Taková společnost k sobě dokáže být kritická. Nevěří, že je tou nejlepší možnou. Jakmile si řeknete: dosáhli jsme všeho, čeho bylo možné dosáhnout, máte problém.

Zygmunt Bauman - Foto: Mariusz Kubik

Zygmunt BaumanFoto: Mariusz Kubik

Kam až podle vás může zajít individualizace a destrukce tradičních vazeb? Hrozí například rozklad instituce párové rodiny?
Ano, uvolňování a rozpad sociálních vazeb považuju za jeden z nejhorších aspektů naší společnosti. Je čím dál víc individualizovaná, což znamená přechod od toho, co označuju za utopii zahradníků, k utopii lovců. Vysvětlím, oč jde.
Představte si společnost, v níž je pro každého místo, které odpovídá jeho schopnostem a odhodlání něčeho dosáhnout. Společnost, která nikoho nevylučuje jen proto, že je jiný, že nepřizpůsobuje své chování aktuálně platným normám. Utopie zahradníků to nazývám proto, že zahradník má svou vizi harmonie, na jejímž uskutečnění tvrdě pracuje. Ale stará se o dobro celku, ve smyslu víc než dva tisíce let starých Aristotelových slov, že dobrý život může být veden pouze v dobré společnosti.

Na druhou stranu utopie lovců je něco velice odlišného. Během období atomové hrozby – nevím, jestli jste to zažil, jste mladý člověk, ale já si dobře pamatuju, jak všichni očekávali, že atomová válka může vypuknout každou chvíli – se lidem radilo: kupte si vlastní bunkr. Vlezte si tam s celou rodinou, připravte si zásoby vody a jídla a tak dál. Pochopitelně v případě atomové války by tyto individuální kryty nikomu nepomohly. Lovce nezajímá, kolik zvěře v lese zbývá pro ostatní lovce. Je pro něj důležité naplnit kořistí vlastní brašnu. To znamená, že jakmile se utopie lovců stane převládajícím, doporučovaným módem existence, máme problém. A ten teď máme – spotřebováváme víc, než planeta může poskytnout, už teď žijeme na úkor svých dětí, vnoučat, pravnoučat. Dokonce i naši ještě nenarození následníci už jsou zadluženi kvůli našim orgiím konzumu. K tomu vede utopie lovců.

Jak máme rozumět tomu, že ve společnosti stále přežívá antisemitismus, a to i tam, kde prakticky neexistuje významná židovská menšina?
Z hlediska sociologických zákonů je to velmi prosté. Stereotypy jsou trvanlivější než skupiny lidí, kterých se původně týkaly.
Teď nemluvím o antijudaismu. To byla otázka konfliktu různých náboženských vyznání. Kdysi byli židé považováni za nevěřící. Odmítali Krista, a tudíž byli označováni jako bezvěrci, zrádci a tak dále. Běžně se my definujeme tím, že určíme je. Oni svou odlišností od nás pomáhají vymezit naši identitu. A jak asi víte, antijudaismus se transformoval v moderní antisemitismus, což není úplně to samé. Pokud někdo za časů antijudaismu konvertoval ke křesťanství, znamenalo to, že pochopil a napravil svou chybu, a bylo to v pořádku. Z hlediska antisemitismu to takhle nefunguje. Sebevětší záplava svěcené vody nesmyje vaši identitu. Jednou jste prostě klasifikován jako ten jiný. Nepřátelsky jiný. To se promítlo do procesů specifických pro moderní éru.

Od 18. století nastává období budování národů. Identifikace se posunula od lokální komunity na úroveň nové, pomyslné komunity – národa. Národ je něco mnohem obtížněji uchopitelného, protože to nejsou jen lidi, které osobně znáte, potkáváte, vedete s nimi spory tváří v tvář nebo s nimi spolupracujete. Národ je abstraktní shromáždění lidí, se kterými se nikdy nesetkáte. Jako Čech se nikdy osobně nesejdete se všemi Čechy. Náklonnost nebo loajalitu už nemůžete stavět na čistě osobních známostech. Idea národa nahradila třeba farnosti, obce a podobně. A novým principem, na jehož základě se lidi organizovali a integrovali, bylo přesně ono rozlišení na my a oni. Buď jsme příslušníky národa, nebo nejsme.

Problém s židy byl v tom, že byli roztroušeni po celé Evropě, byli první diasporou. A tím narušovali tento přehledný obrázek. Nebyli národem uprostřed nacionalizující se Evropy. V zájmu obnovení přehledné situace tedy museli být nějak odstraněni, segregováni, separováni. Lidské bytosti přirozeně tíhnou k přehlednosti, nesnášíme rozpornost, nejasnost. Cítíme se v ní nepohodlně, nejistě a v jistém vágním smyslu ohroženě. Židé tohle symbolizují, řekl bych, že byli historickými okolnostmi dohnáni k roli tohoto symbolu nejasnosti. Nejasnosti, které se chceme zbavit.

Kdekoli se objeví nová ambivalence, způsobuje problémy. Vezměte si Prahu, Paříž, Londýn nebo Řím – to jsou města, kde pohromadě žije mnoho cizinců, kteří pocházejí z často vzdálených míst. A vzniká tu rozpor, kdy na jedné straně vy jste ve svém městě doma, ale zároveň jste globalizačními silami nuceni ho sdílet s lidmi, kteří sem jaksi nepatří. A tato kombinace okolností způsobuje neustálý strach. Protože setkání s cizincem je výhrůžná zkušenost – nevíte, jestli je to přítel, či nepřítel, může být i obojím. To je typická nejasnost – buď jedno, nebo druhé, nebo oboje zároveň.

Tento druh ambivalence se vynořuje znovu a znovu a domnívám se, že navzdory některým nadějím jí bude stále víc. A máme tu její symbol v podobě antisemitismu. Židé jsou z podstaty neukotvení na určitém místě, dávno předtím, než začala globalizace, svobodně cestovali po světě. Můžete je přirovnat ke kočovným Romům nebo Sintům, kteří jsou také vnímáni jako narušitelé jasného a přehledného pořádku.

Zygmunt Bauman (1925, Poznaň)
Bezmála devadesátiletý myslitel má za sebou až neuvěřitelné životní zkušenosti. Z Polska musela jejich židovská rodina prchnout před nacisty do Sovětského svazu, Bauman se účastnil bojů 2. světové války, jako devatenáctiletý pracoval pro vojenskou rozvědku (což s odstupem označuje za mladickou chybu). Později přednášel na univerzitě ve Varšavě a ačkoli sám měl původně blízko k marxismu, čím dál víc kritizoval polskou komunistickou vládu. Kvůli sílícímu a oficiálně podporovanému antisemitismu byl na konci 60. let opět nucen opustit rodné Polsko, přednášel na univerzitě v izraelském Tel Avivu a od roku 1971 žije v Británii, kde se stal profesorem sociologie na univerzitě v Leedsu.
Bauman je autorem víc než pěti desítek knih, většinu z nich napsal až ve zralém věku. Mezi řadu témat, jimiž se zabývá, patří modernita a postmodernita, holocaust, racionalismus, později i globalizace a konzumerismus.

O